V dnešní době nemusíte být zrovna alternativní matka, abyste měli jasno v tom, že minimálně prvních pár měsíců je kojení to nejlepší, co pro miminko můžete udělat. Rozhodnutí kojit tedy bylo spíš samozřejmostí. Jediné moje obavy se týkaly toho, zda oné životadárné tekutiny budu schopná vyprodukovat dostatek.
Ta moje naivita! Kojení, to byste nevěřili, je totiž slušná věda. Jak dlouho, jak často, v jakých polohách, jakým způsobem, co při kojení jíst a nejíst… Tady už vstupuje do hry míra vaší alternativnosti a manipulativních schopností sester na neonatologii a vaší dětské lékařky. A to jsme pořád jen u toho, co dělá kojící žena. Jaksi jsem pozapomněla, že neméně aktivní účastník procesu je kojený novorozenec a když ten nebude chtít sosat, tak si můžu jít rovnou pro Sunar.
Prozradím vám hned, že Evelínka se ze začátku k bradavce zrovna nehrnula. Tedy ona by se možná hrnula, ale po porodu samopřisátí nestihla a později jsem jí asi nedopřála dost času. (Což bylo i tím, že když se mi vysápala až pod bradu, tak jsem usoudila, že tu bradavku už asi nenajde.) Sestry na neonatologii na to měly jednoduchý recept: “Lehněte si na bok. Ták. Tady máte dítě, takhle vemte prs a strčte mu ho do pusy.” Překvapená Evelínka třikrát sosla, sestra spokojeně odešla, načež byla bradavka vyplivnuta. O poučce “vždy přikládejte dítě k prsu a ne prs k dítěti” tady asi neslyšeli.
A tak, když jsme se 24 hodin po porodu ocitli doma, bylo každé kojení bojem na život a na smrt. Já jsem šermovala prsem a řvoucí Evelínka bradavku v puse vehementně ignorovala. Dvakrát po sobě se stalo, že se napila až po 10 hodinách a já začínala být zoufalá a vážně jsem uvažovala nad tím, jak zvládneme přikrmovat po cévce. Celou situaci zhoršovala moje rozbolavělost po porodu a nutnost šetřit přímé břišní svaly. Klidu na duši mi nepřidala další den ani pediatra, která kromě váhového úbytku konstatovala, že když ji nenakrmím každé 3 - 4 hodiny, tak jí klesá krevní cukr a poškozuje se jí mozek. Bezva.
Naštěstí už tou dobou začaly v mém okolí zaznívat i hlasy, že takhle ze začátku se stává, že se miminka nechtějí přisát a že podobný bojkot přežijí a kojit se začnou. Moje porodní asistentka mi pak doporučila, abych tolik “netlačila na pilu”, víc se s Evelínkou tulila kůže na kůži a trpělivě vyčkala, až si nabídnutou bradavku vezme sama.
Trpělivost a nahá kůže naštěstí zabraly a tak jsme hned další den slavili u Mudry úspěch v podobě 100 g navíc. Prso do pusy už jí zásadně necpu, jen si ji u něj přidržím a světe div se, ona si ho vždycky nakonec najde sama a přisaje se. A že u toho občas musím nečinně protrpět chvíli řevu? Za tu trochu samostatnosti, co jí dopřeju, to stojí.
